Doc. PhDr. Jaroslav Šturma

Co se událo

            Když před dvěma lety pobývala má praneteř jako předsedkyně SR[i] ve škole v Seči[ii] a byla tam šťastná a spokojená (možná i věřila povídání o  dělnické krvi na pionýrském šátku) pomyslel jsem si: mám jí vůbec vyprávět o své pionýrské minulosti? U nás byla přerušena souvislost a opravdovost sdělovaných a předávaných zkušeností mezi generacemi (tak se vymezuje podstata výchovy) natolik, že historie jakoby přestala být učitelkou života. Problémy, které měli pionýrští vedoucí v 50. letech, které vyvřely na povrch koncem let šedesátých a dnešní potíže, mají společného jmenovatele. Proto snad stojí za to o nich hovořit, vypovědět, jak to bylo a pokusit se dokončit onen dialog mezi pionýrskými pracovníky, který byl násilným vpádem Brežněvových vojsk umlčen. Nebo byl jen na dvě desetiletí přerušen?

            Následující přehled událostí s výkladem o jejich příčinách a dynamice nechce být ani kronikou, ani vzpomínkami veterána, ale příspěvkem do diskuse o situaci dětí a jejich dospělých přátel v této zemi, která vykročila na cestu demokratického a plně lidského života.

***

            I když nechceme začínat od Adama, chceme-li pochopit převrat roku 1989, obrodná léta 1968, musíme se vrátit o 3 generace zpět, do období po válce.

            Vítězstvím spojenců nad nacismem se nastupující generaci (dnes nejméně šedesátiletých) otevřely dveře do světa, k uplatnění obrovské aktivity, k životu dle vlastních potřeb a  představ. Chtěli jsme se volně sdružovat, cestovat, poznávat svět, pomáhat si a rozumět navzájem. Nechtěli jsme politické strany, jejich volební dohadování, vzájemnou nevraživost. Myšlenka jednotné organizace mládeže nám vyhovovala. Heslu: V jednotě je síla – jsme rozuměli, totalitní režim jsme považovali pádem fašismu za navždy znemožněný. Byli jsme skoro všichni velice zpolitizovaní, věci veřejné nás zajímaly, četli jsme noviny, chodili na schůze, abychom tam diskutovali co dál, je-li lepší spojenectví s USA či se SSSR. Mnozí uvěřili, že budoucnost lidstva je v komunismu, skoro všichni pak, že v socialismu.

            Pak přišel rok 1948, obratná politika KSČ[iii] vůči mládeži, a hlavně přetváření všeho u nás dle sovětského vzoru. V roce 1949 vzniká celostátní ČSM[iv] místo čtyř svazů mládeže a jeho odnož – pionýrská organizace se sídlem v základních školách. Tak společnost dostala organizaci i s vysvětlující legendou: O všechny se stará moudrá a neomylná matka – rodná strana se svatými a apoštoly v čele (ústřední výbor), jí pomáhá generace otců – dělnická třída. Jejími dětmi různého stáří jsou organizace mládeže a ty se starají o nejmenší ratolesti – pionýry. To už přestávala být legrace. Kdo se této ideologii nepodřídil byl ze svaté rodiny přinejmenším vyobcován. Tento výklad světa, doplněný o hrozbu společného nepřítele na Západě (imperialisté) a jedinou záruku správného vývoje – ochránce a nezištný přítel SSSR[v], umožňoval každému, aby se orientoval. Pár tezí z tzv. marxismu dodávalo i lidem neinformovaným a chabého či nekritického ducha pocit, že všemu rozumí a vědí, kam patří. Připočteme-li, že potřeba společného sdružování k zajímavým činnostem našla v pionýrské organizaci dostatečný prostor i jakés takés materiální zabezpečení, nedivme se, že PO ČSM[vi] byla životaschopná.

            Tento model dostává brzy trhliny. Dobrovolné členství ze zájmu je nahrazeno tvrdou realitou: Nejsi-li pionýrem, nezapojíš-li se, neujišťuješ-li denně svou „matku“ o  oddanosti, nepůjdeš studovat. Vedoucím se nestává chlapec nebo děvče na základě svých schopností a vztahů k mladším, ale dle pověření shora, je to stranický nebo svazácký úkol. Potvrzení, že jsem jej dostal, má cenu doporučení ke studiu.

            Je v lidské povaze, že člověk přilne i k činnosti, kterou původně nezačal zcela dobrovolně. Je-li to činnost sociální (tedy vázaná na druhé lidi), pak přilne k těmto druhům své, byť původně nedobrovolné činnosti. To se přihodilo stovkám, možná tisícům pionýrských vedoucích.

            Odhalením kultu osobnosti po smrti Stalina[vii] byla vyvolána revolta proti komunistické totalitě v Maďarsku, u nás se zvedla první vlna kritiky. V květnu roku 1956 se konalo IV. plénum ČSM o formalismu, napodobování cizích vzorů, splývání PO se školou, i o tom, že pionýrští vedoucí nemohou rozhodovat, ba ani se radit o společných záležitostech. Jsou-li starší, nejsou ani členy ČSM. Celé toto plénum i s usnesením bylo zásahem placených pracovníků ÚV KSČ[viii] potlačeno, vygumováno z „dějepisu“ ČSM[1]. Vytvořený a rozbujevší se placený aparát ČSM jako „úřad nad mladými“ čítal brzy několik tisíc lidí. Více než polovina pracovala na „úseku“ PO. Mezi nimi nepřevládali „političtí byrokrati“ často sotva gramotní, ale tzv. pionýrští pracovníci, hlavně skupinoví vedoucí. Mnozí (později spíše „mnohé“) měli k dětem dobrý vztah a cítili se „starými svazáky“, kteří zažili ještě demokratickou, komunisty neovládanou organizaci. Generačně patřili tito lidé jinam, než většina členstva ČSM i jeho aparátu na okresní úrovni.

***

            V roce 1963 se při Ústřední radě PO ČSM vytvořila skupina pedagogů a sociologů jako její teoreticko-metodická komise, aby se zabývala problémy výchovného působení PO. Byli v ní B. Hofbauer (předseda), L. Pecha, J. Haškovec, Z. Jesenská, Ch. Vorlíček, B. Valvoda, J. Horník, N. Dedeková, M. Brenčičová a další. Po dvou letech vznikla ve Výzkumném ústavu pedagogickém (VÚP) výzkumná skupina pro PO, kterou vedl J. Haškovec. Komise provedla řadu šetření, a několik vědeckometodických seminářů a  konferencí i s mezinárodní účastí. Hlavně se jednalo o výchovném systému PO, o výchovných činnostech, o pojetí organizace, o  vztahu ke škole a o členství v dětské organizaci (sborníky z těchto událostí jsou zajímavým dokladem o problémech, úrovni teoretického myšlení, zejména sborník z II. vědecko-metodické konference o tvorbě kolektivu v dětské organizaci z r. 1967).

            Ve zmíněné komisi se promítaly dva společenské proudy. Prvý, významnější, lze charakterizovat jako nespokojenost ve veřejnosti se stavem budovaného socialismu, který se rozcházel se sliby a představami o spravedlivé a  harmonické společnosti, bohaté a prospívající. Tuto nespokojenost vyjadřovali intelektuální vrstvy národa, filozofové, spisovatelé a publicisté. Druhý, téměř bez publicity, vyjadřoval nespokojenost vedoucích a pracovníků PO se špatnými podmínkami pro činnost a s neschopností aparátu ČSM na kritiku kladně reagovat.

            Za této situace se začal připravovat V. sjezd Československého svazu mládeže (červen 1967) a vznikl Návrh nového pojetí Pionýrské organizace Československého svazu mládeže pod patronací tehdejšího tajemníka Ústředního výboru ČSM, Slováka R. Belana, silami dobrovolných pracovníků – členů teoreticko-metodické komise. Šlo o uvolnění struktury PO, aby oddíl nebyl ztotožňován se školní třídou, členství bylo dobrovolné, neformální, zájemce si mohl vybrat oddíl a ten zase rozhodoval o podmínkách přijetí, aby své členství musel pionýr dokazovat aktivitou, a aby přestalo být užitnou hodnotou pro posudky. Hlavní bylo posílit pravomoci základních kolektivů a  jejich samosprávnost a dát vedoucím možnost spolurozhodovat o  řízení organizace i v jiné než místní úrovni. To by ovšem oslabovalo úlohu placeného aparátu a mohlo by se vymknout kontrole KSČ nebo jak se tehdy říkalo, „oslabovalo by vedoucí úlohu strany“. Proto tedy „nové pojetí“, ač uvolňovalo tvořivé síly dětí a vedoucích, bylo nakonec deformováno a okleštěno. Někteří jeho tvůrci nebyli ani na sjezd přizváni. Tak byla vlastně zmařena poslední možnost reformovat PO zevnitř, posílit to, co zdravého zbývalo z hnutí řady kdysi nadšených zakladatelů dětské organizace u nás.

***

            Přichází leden 1968, pád Novotného režimu, příchod A. Dubčeka[ix] do čela stále všemocné KSČ, začíná „Pražské jaro“. Z ÚV Komsomolu v Moskvě přichází pozvání pro studijní delegaci PO ČSM, k jejímž dvěma členům z ÚR PO ze Slovenska jsem pozván, ač nečlen žádného „orgánu“ i já, řadový asistent provinční pedagogické fakulty, bez funkcí. Na letišti v Ruzyni nás vyprovází velvyslanec SSSR v ČSSR p. S. V. Červoněnko. Následují úporné diskuse v Moskvě, v nichž seznamuji pedagogické akademiky a nejvyšší představitele PO VIL[x]s novým pojetím PO. Hlavní otázky a problémy vyúsťují do bodu: Komu se bude pionýrský vedoucí odpovídat ze své činnosti? Vysvětluji, že svému kolektivu. Zde jde hostitelská zdvořilost stranou, Sověti odpovídají, že to je špatné, že každý vedoucí se musí odpovídat straně… Před odletem dostáváme ujištění, že i kdyby se nás Dubčekovo stranické vedení zřeklo, Sověti pionýrskou organizaci podpoří.

***

            Prvního března se konalo IV. plenární zasedání ÚR PO ČSM[xi]. Jak plyne z protokolu, diskuse byla bouřlivá, kritická vůči ČSM. Tajemník ÚV ČSM[xii] a zároveň předseda ÚR PO ČSM R. Belan je sebekritický a  prozrazuje mnohé z praktik sekretariátu ÚV KSČ při zásazích do PO. Plénum se usnáší vyslat delegaci na ÚV KSČ k jednání o  řešení dlouhodobého zanedbávání pionýrské problematiky. Dále zřizuje členství dospělých v PO, čímž fakticky zakládá novou společenskou organizaci. Přítomní členové ÚR vstupují jako zakládající členové a stvrzují to svými podpisy a slibem pionýrského pracovníka. Plénum žádá rehabilitaci činovníků Junáka postihovaných po roce 1948.

            V této době obnovuje činnost skauting – Český Junák. Tím končí monopol ČSM na sdružování a organizování dětí a  mládeže. Junák a další vznikající organizace mají na své straně sympatie veřejnosti, podporu Čs. rozhlasu, televize. Zároveň je pionýrská organizace označována jako likvidátor Junáka v 50. letech. Ve veřejnosti to vře, najevo vycházejí zločiny páchané pod rudými prapory. Formální oddíly PO se začínají rozpadat, pionýrští pracovníci se aktivizují, protože se obávají o svou profesionální existenci, dobrovolní a poctiví vedoucí chtějí řešit své problémy a realizovat konečně nové pojetí své činnosti.

                26. III. 1968 se koná plénum ÚV ČSM. J. Šturma mu jako zmocněnec ÚR PO předkládá žádost o legalizaci členství dospělých v PO. Plénum se usnáší „pokládat PO za plně autonomní ve vztahu k ČSM a jeho orgánům“. Začíná období usilovných příprav první národní konference pionýrských pracovníků, aby od června mohla demokraticky, tj. zdola vzniknout nová organizace dětí a jejich dospělých přátel, s pracovním názvem Československý Pionýr.

            Ve veřejnosti je aktuální otázka československé státnosti a federálního uspořádání. I v PO ČSM existuje Slovenská ÚR PO ČSM. Zdá se, že na Slovensku probíhá vývoj odlišně. Je tam méně kritiky a nespokojenosti z řad pionýrských vedoucích. Junák nemá početnější stoupence, provozování činnosti při školách se pociťuje jako samozřejmost a výhoda. To má své historické, sociální a politické příčiny, které by stály za srovnávací studii. Nicméně, i na Slovensku dochází ke změnám a  jejich výrazem je vznik Československého pionýra, který po ustavení národních organizací má provést federalizaci a vytvořit střechový orgán na celostátní konferenci pionýrských pracovníků. Vedoucí osobností je tu J. Pelikán, za slovenskou organizaci jednají I. Rajecký, J. Heroldová-Znášiková, V. Kačáni, L. Vlasáková, N. Dedeková. Celostátní konference se schází 1. – 3. XI. 1968, aby již v okupačních podmínkách dotvořila Sdružení Pionýrů ČSSR s vlastním statutem a delegovanými kompetencemi, v čele s paritně složenou radou – 7 Čechů a 7 Slováků, zastupujících obě národní organizace, na jejichž konferencích byli předtím zvoleni. Usnesení rady byla pravomocná, hlasovalo-li pro návrh odděleně víc jak polovina představitelů každé členské organizace. Tedy žádná majorizace, ale prakticky možnost veta. (V této záležitosti předběhli pionýři vývoj o 23 let).

***

            O co šlo v období do národní konference (20. – 23. VI. 1968 v Seči)?

            Dle dopisu vedoucím a členům rad PO z 22. III. 1968 připravit program a stanovy samostatné a nezávislé organizace dětí a dospělých, na okresních konferencích zvolit zástupce, získat přehled o stavu a početnosti příznivců, zbavit se závislosti na ČSM, ale získat prostředky na činnost, politizovat se a hájit všude nejen zájmy členů, ale dětské populace. Vše probíhalo ve vzrušených diskusích, vynořila se spousta názorů, docházelo k ideové polarizaci, od zastánců komunisticky vyhraněné ideové a výběrové dětské organizace, až po liberální zastánce naprosté autonomie každého oddílu ve všech směrech, bez pevného členství a nadmístní organizace s jakýmkoliv vyššími orgány. Dále se začínala rýsovat hranice mezi placenými pracovníky, kteří po rozpadu ČSM začali pociťovat existenční nejistotu, neboť budoucí chlebodárce byl nejasný a v návrzích programu jeho význam potlačován.

            Sečská národní konference (červen 1968) byla po všech stránkách dobře připravena, proběhla v rušných, ale demokraticky vedených diskusích. Na její přípravě a průběhu se výrazně podílel Oldřich Kryštofek, jehož zásadní mravní a  humánní postoje, dar působivého vystupování a stylistické a  literární schopnosti jsme snad tehdy ani neuměli docenit. Jeho referát „Hodina pravdy aneb malá charta dětských práv – zpráva o  stavu a činnosti hnutí“ v sedmi kapitolách odpovídá se zaujetím na základní a stále aktuální otázky, např.: Byli pionýři hrobaři Junáka, je Pionýr cizí našemu národnímu cítění, potřebují děti a  naše společnost dětskou organizaci nového typu, jakou úlohu v ní má hrát placený aparát, proč se nepodařilo uskutečnit revoluční ideje, ale vytvořit „úřad nad dětmi“, proč byl porušován základní princip dobrovolnosti v PO?

            V co se obrátilo ročních 80 milionů Kčs, které se vyplácely na mzdách stálým vedoucím PS a 52 milionů na sekretariát ÚV ČSM? Proč považuje veřejnost PO za nástroj deformací a degradace dětí, když byla spíše jeho obětí? Jaké poučení z dosavadního vývoje si máme vzít? (Zdá se, že tento titulek si vypůjčili pozdější „normalizátoři“, když stvořili známé „Poučení z krizového vývoje…“[xiii]) Proč odmítáme monopolní dětskou organizaci, s jakými lidmi chceme budovat novou organizaci. Měli by to být lidi pro děti, ne lidi pro sebe…

            Na otázku, jak jsou početné řady vedoucích a  pracovníků a pionýrů, zpráva přesnou odpověď nedává, ačkoliv akční plán Ústřední rady PO stanovil jako první úkol okresním radám zjistit a projednat stav členstva. Víme tedy, že na všech okresních konferencích bylo 5 460 delegátů, z nich 2 300 oddílových vedoucích. Dle dalších údajů se dá rekognoskovat počet pionýrů na 60 000 – 80 000, vedoucích a dospělých členů na asi 7000.

            Pokud jde o vztah k Junáku, byl vyjádřen podepsáním dohody o spolupráci a vykouřením symbolické dýmky míru O. Kryštofkem a náčelníkem Čs. Junáka dr. R. Plajnerem v květnu 1968.

            Otázka ideologie a zaměření PO se řeší příklonem k  „vědeckému světovému názoru“ (marxismu), k tradicím dětského komunistického hnutí, k akčnímu programu KSČ (pozn. výsledek obrodného procesu v KSČ)[xiv], nikoliv však ke KSČ. „Nechceme být ani její součástí, ani převodní pákou“, říká zpráva.

            Závěrečné otázky odpovídají na způsoby činnosti, prostředky k dosažení pionýrských ideálů a cílů organizace. Vidí se v učení se demokracii, ve výběru a v pomoci oddílovým vedoucím, ve zřizování táborových škol, zájmových oddílů, v získávání rodičů a odborníků, v propagování hnutí, informování veřejnosti, ve zkvalitnění a šíření dětského tisku.

            Konference zvolila Českou radu Pionýra o 36 členech, 10 náhradnících, jedenáctičlennou revizní komisí a 3 náhradníky (předsedou zvolen PeadDr. J. Haškovec), 7 členů pro radu Sdružení (celostátní orgán), později si ČRP[xv] zvolila Vedení ČRP ve složení: O. Kryštofek, předseda, dr. V. Buzek, K. Krtička, O. Maget, L. Neliba, J. Šturma, V. Viceníková. ČRP zřídila Ústředí Pionýra jako svůj sekretariát v čele s J. Prchalem a 15 zaměstnanci. Jediným placeným (uvolněným) funkcionářem z volených členů se stal předseda ČRP O. Kryštofek.

            Stanovy projednané konferencí nabyly platnosti, dle tehdejšího spolčovacího zákona, až po schválení (registraci)[xvi], což provedl v srpnu 1968 svým podpisem tehdejší náměstek ministra vnitra dr. Rypl, když dříve byl již legalizován jako samostatná společenská organizace Junák. Tím skončila důležitá etapa ve vývoji PO. Všechna zasedání byla stenografována, včetně diskusí, protokoly archivovány na Ústředí. Pionýr se stává členem Národní fronty[xvii] a členem Rady dětských a mládežnických organizací[xviii]. Rozpočet Pionýra byl dotován pro rok 1969 částkou 6,218.000,- Kčs – stejně, jako Junák. S placenými pracovníky v krajích a  okresech byly provedeny pohovory, kdo neměl vztah k nové organizaci, odešel v dohodě. Skupinových vedoucích se výhledově jako placených pracovníků ČRP zřekla. Pokud měli pedagogickou kvalifikaci, mohli přejít do služeb ministerstva školství.

            S krajskými články, především se sekretariáty, výstavba Pionýra nepočítala. Okresní články – okresní rady Pionýra – byly řízeny přímo ČRP. Přešli jsme tedy pohotově na tzv. třístupňové řízení se záměrem ušetřit 2/3 z nákladů na činnost organizace. Tento radikální postup a přesun veškeré řídící činnosti spolu s odpovědností na dobrovolné pracovníky vyvolal značný – i když zpočátku skrytý – odpor pracovníků aparátu. Brzy pochopili, že je konec výhodám a poměrně dobře placeným míst a začíná namáhavá a nevděčná služba těm, kterým se dříve vládlo a dávaly úkoly.

            Po vpádu vojsk v srpnu 1968 mohl Pionýr pokračovat, jako snad jediná skutečně nezávislá organizace, nerušeně ve své základní činnosti. Oddílům ani vedoucím v ní nikdo nebránil, ale také ji nikdo nepodporoval. Ve vedení jsme provedli analýzu situace a rozhodli jsme se pokračovat v budování organizace a  v realizaci našeho programu tak dlouho, jak to půjde. I když nebylo jasné, zda SSSR nesáhne ke genocidě nebo nedojde k soudnímu pronásledování národní reprezentace a těch, kteří nebudou ochotní kolaborovat, bylo jasné již po návratu Dubčekova vedení z Moskvy, že protivník použije všech prostředků, aby náš národ zlomil. Za těchto okolností bylo významným počínáním nebrat okupanty na vědomí a chovat se svrchovaně, držet hlavu vztyčenou.

            To ovšem byla sféra „velké politiky“, která se bytostně dotýkala každého občana. Již tenkrát se začali lidé diferencovat na ty, kteří jakoukoliv kolaboraci s okupanty vylučovali a chtěli stát v poznané pravdě až do konce. Druzí byli ke spolupráci s okupanty ochotní, cítíce, že jim to přinese výhody a materiální zlepšení. Báli se však veřejného mínění a  vyčkávali, až první vlna odporu opadne. Nejpočetnější byli ti, kteří se stáhli do soukromí, stali se opatrnými, vyčkávali a  měli pochopitelný a zcela lidský strach před nelidskou mocí a  tvrdou realitou.

            Bylo dáno osobností O. Kryštofka, že jsme vystupovali na otevřené scéně našeho posrpnového politického života jako zásadní odpůrci spolupráce s okupanty a to jménem nové, obrozené, ale ještě slabé společenské organizace, která byla na okraji zájmu společnosti a politiků. Služba vlasti z pionýrů a junáků zřízená 22. VIII. 1968 byla jednou z prvních reakcí. Účast na pohřbu J. Palacha dalším výrazným protestem. Jedním z posledních pak vystoupení O. Kryštofka na plénu ÚV Národní fronty ČSR 11. VI. 1969, kde odmítl instalování neznámého aparátníka, pozdějšího předsedy vlády ČSR p. J. Korčáka, na pokyn Husákova vedení KSČ, slovy: „Já zde vystupuji za 7 000 pionýrských pracovníků, ale koho zde zastupuje pan Korčák?“ Jedním z nejzávažnějších stanovisek ČRP bylo rozhodnutí, že nebudeme vyvíjet iniciativu v navazování styků se sovětskou pionýrskou organizací ani ostatních organizací Varšavské smlouvy, pokud se nedistancují od politiky svých vlád vůči Československu. V říjnu 1968, po podpisu nové smlouvy o přátelství se SSSR (kromě MUDr. F. Kriegla ji podepsala celá reprezentace) byl Pionýr jedinou společenskou organizací, která si to v ČSR dovolila.

            Jaká byla situace uvnitř Pionýra?

            I když jsme neměli evidenci, většina členů rad Pionýra, zejména ČRP, byla členy KSČ. To se ukázalo rozhodujícím faktorem. Bylo jen otázkou času, kdy získají prosovětské síly v KSČ většinu, zformují nové vedení, zřeknou se obrodného procesu, akčního programu „Pražského jara“ a začnou obnovovat stalinský systém. Moskevští poradci a specialisté na tom u nás usilovně pracovali.

            V Pionýru se z okresních rad a z bývalých krajských rad (nejdříve z Plzně a z Ostravy, ale i z Brna) začaly ozývat hlasy, že Vedení ČRP se málo stará o kroje, odznaky, pomůcky pro vedoucí, získávání kluboven, peněz a prostředků na činnost, že se paktuje s Junáky, které informační prostředky podporují více, než aby propagovaly Pionýra, abychom se méně pletli do „velké politiky“, že máme svých vnitřních problémů dost. Jinými slovy, že máme sice svobodu, ale jsme na tom hůře než dříve. Začaly se objevovat pohrůžky nátlakovými a samostatnými akcemi jako byl například zájezd několika pracovníků z Plzeňska vedených bývalým tajemníkem KV ČSM[xix] Janem Zavadilem na Ústřední Pionýra s tvrdou kritikou, dle níž za všechny současné potíže může současné vedení a osobně O. Kryštofek.

            Řada oddílů se začala rozpadat, jiné přecházet do jakési poloilegality.

Vznikl komunistický Svaz mladých[xx] s jasně prosovětskou orientací a ten začal obnovovat činnost oddílů ve stylu bývalé PO ČSM. Listopadová celostátní konference pionýrských pracovníků v Seči (1968) neměla velký ohlas, ale ve Statutu sdružení pionýrů ČSSR se hlásí k prosazování marxisticko-leninské společnosti. To byl sice výsledek kompromisu, ale za nové situace výrazný krok zpět. Ten vyhovoval celé řadě pionýrských pracovníků, kteří si začali myslet, že zašli ve své nespokojenosti zjara příliš daleko a teď by za to mohli pykat.

            Toto období plné napětí a obav z dalšího vývoje, ale též odhodlané vytrvalosti stát na svém a nepoddávat se, skončilo dubnovým plénum ÚV KSČ. K moci přichází dr. G. Husák, perzekvovaný Novotného režimem a vyhlašuje program konsolidace a  normalizace. Slibuje konec napětí a návrat k pokojnému životu v lůně Brežněvovy říše. Každému bude odpuštěno, kdo přizná, že byl pomýlený a bude ochoten spolupracovat. Kdo tak neučiní, napíše si kádrový posudek antisocialisty a doplatí na to. Čeští lidé mu dobře rozuměli, měli už bohaté zkušenosti a dlouholetý výcvik v přizpůsobování se.

            Toto vše se děje veřejně, za plné publicity. Souběžně, v skrytu, začíná pracovat stranický aparát koncentrovaný kolem tzv. stranického byra pro řízení práce v Českých zemích (Byro ÚV KSČ)[xxi] a jeho oddělení volených státních orgánů a společenských organizací. Soudruzi jako K. Horák, Nosek, Hrazdíra, L. Šule, L. Batrla, J. Bouchal, M. Zavadil, A. Himl se již plný rok připravovali v záloze na navázání zpřetrhaných nitek bývalého ČSM a na uvedení systému převodových pák a koleček do původního, tj. fungujícího stavu, k obnově „socialistického zřízení“.

            Co v těchto plánech hrálo hlavní úlohu? Stranická disciplína, strach o členství v KSČ a tak zvané stranické skupiny, které je možno pomocí nomenklaturních kádrů vyvolat v život (tedy ustavit) všude, v kterékoliv organizaci a  instituci, od předsednictva vlády až po výbor místní odbočky Svazu chovatelů drobného hospodářského zvířectva ve Zlámané Lhotě. Každý člen KSČ se musel považovat především za komunistu se stranickým pověřením pracovat v té které organizaci nebo instituci, pak teprve za člena oné organizace. Tento systém umožňuje ovládnout z jednoho místa celou společnost, myšlení lidí, tím, že staví na nejvyšší příčku žebříčku hodnot členství ve straně. To je jako by neustále v sázce, umožňuje absolutní  manipulaci s lidmi i s jejich institucemi. Protože lidé se nemohou vzdát svých potřeb a tužeb, nechtějí se vzdát ani svého členství v komunistické straně, která drží v rukou klíče od zdrojů uspokojování těchto potřeb.

            Zatímco vedení ČRP pracovalo k naplnění programu a  usnesení národní konference, informovalo veřejnost i své členy o  činnosti, obraceli se jednotlivci, členové KSČ, ke stranickým funkcionářům a výborům s žádostmi o pomoc, se stížnostmi. Tak jednali i někteří členové ČRP, ostatně zprávu o situaci si od členů vedení ČRP vyžádal sekretariát ÚV KSČ. Pro množství práce bylo vedení rozšířeno v únoru 1969 o R. Padrtu a  J. Bartoně, později (od 8. VI.) o P. Vavříka, J. Mládka. Plénem ČRP v prosinci r. 1968 byl J. Šturma zvolen místopředsedou ČRP. (O objemu práce svědčí osobní záznamy J. Šturmy, který věnoval výkonu funkcí v druhém pololetí r. 1968 75 dnů – mimo své základní pracoviště).

            Rozhodující nápor na změnu orientace a programu Pionýra a Rady Sdružení organizací dětí a mládeže (viz SODM), kde Pionýr se Svazem vysokoškolských studentů patřil k nejodbojnějším členům, byl zahájen 30. V. 1969 přijetím celého vedení ČRP a předsedy její revizní komise dr. J. Haškovce tajemníkem ÚV KSČ JUDr. Průšou. Byl to první a poslední pokus přesvědčit volené funkcionáře Pionýra, aby změnili politický kurs a stali se pomocníky Husákova plánu normalizace. Tento pokus se nezdařil, neboť jsme jej jeden každý odmítli jako návrat ke staré PO ČSM. Protože na 6. VI. bylo svoláno plénum ČRP do Seče, byla tam svolána i stranická skupina, které pak pracovníci aparátu ÚV KSČ Hrazdíra a Horák tlumočili usnesení předsednictva ÚV KSČ z 20. V. 1969 o nutnosti změn programu Pionýra, přehodnocení stanovisek a usnesení ČRP k mezinárodním stykům, o podpoření normalizační politiky nového vedení KSČ. Souběžně byl varován O. Kryštofek pro některé výroky a svá vystoupení, kdy např. na mítinku mládeže komentoval doporučení Byra ÚV KSČ slovy: „Pánové, my jsme samostatná organizace a  dáme si do programu co chceme.“ Abychom svého předsedu uchránili před výtkami, přislíbili jsme ve Vedení ČRP, že projednáme případy, kdy náš představitel porušil naše stanovy tím, že zveřejňoval stanoviska vedením neschválená. Tomu předcházely pomlouvačné výpady časopisu KSČ Tribuna, č. 9, vůči O. Kryštofkovi, které odmítlo Vedení ČRP 15. III. a plénum 29. IV. 1969. (Podrobnosti je možno zjistit z interního informačního bulletinu ČRP Informátor č. 23. Tento časopis byl součástí informačního systému, který ČRP rychle vytvořila. Protokoly a  stenogramy z jednání plén a vedení se v rámci úspor přestaly po národní konferenci dělat, nahradily je běžné zápisy), které byly archivovány v Ústředí Pionýra J. Prchalem. Kde jsou dnes, by bylo záhodno zjistit, jsou důvodné obavy, že v sejfech KSČ, protože byly využity aparátem KSČ pro stranické prověrky a  spisování materiálů jako např. Některé základní otázky vývoje dětského a mládežnického hnutí v Československu, schválené III. zasedáním ÚV SSM 23. II. 1971.).

            Náš pokus uhájit svéprávnost vůči vlastnímu předsedovi i vzhledem k orgánům KSČ, a první výročí srpnových událostí, které bylo provázeno demonstracemi policií tvrdě potlačenými, zvýšil aktivitu pracovníků aparátu KSČ. Dne 26. VIII. 1969 mi píšou z Byra ÚV KSČ jako komunistovi a  místopředsedovi ČRP osobní dopis, abych pomohl připravit ve stranické skupině ČRP v polovině září hodnocení činnosti, přijatých stanovisek a vystoupení představitelů PO dle usnesení Byra ÚV KSČ z 16. VI. 1969. Na tuto naléhavou výzvu nereaguji. Po týdnu dostávám pozvánku na schůzku komunistů, členů vedení ČRP v budově ÚV KSČ. (V té době jsou již členy Vedení ČRP J. Zavadil, J. Prchal a J. Mizera; V. Viceníková byla uvolněna) 9. IX. se dozvídám, že předsedou stranické skupiny ČRP je L. Neliba, O. Kryštofek má být odstraněn, funkci předsedy má převzít R. Padrta, zatím tj. do pléna má předsedu zastupovat J. Šturma, pracuje se na hodnocení vývoje a situace v Pionýru, ke zprávě budou zaslány názory z KV KSČ, propracuje se nově koncepce mládežnického hnutí, Sdružení organizací dětí a mládeže nemůže dále existovat, ČRP musí odvolat svá stanoviska o  nerozvíjení vztahů s PO VIL a urychleně se má připravit druhá národní konference Pionýra, s O. Kryštofkem bude zavedeno stranické řízení. Kdo s tím bude souhlasit, bude mu vše odpuštěno – co dělal do listopadu r. 1968, i celé organizaci, k tomu se nikdo nebude vracet…

            Každé další jednání je zřejmě režírováno K. Horákem a jeho spolupracovníky z Vedení a z Ústředí Pionýra, rychle za sebou následují stranické skupiny (11. IX. komunisté z Rady Sdružení dětských a mládežnických organizací, 10.X. a 23.X. opět z ČRP). Jednání se mění postupně v prověrky a ukládání úkolů. Plénum ČRP 11. X. přijímá rezignaci O. Kryštofka na funkci předsedy, volí za předsedu R. Padrtu, na funkci místopředsedy rezignuje J. Šturma se zdůvodněním, že se mění celá koncepce organizace, její orgány už nemohou být nezávislé… Posléze je O. Kryštofek vyloučen z organizace, kterou zakládal, proti hlasuje jen několik jednotlivců, ostatní zvedají ruku se sklopenými hlavami, aby se nemuseli nikomu podívat do očí. Několik jednotlivců rezignuje na členství v ČRP (myslím, že Z. Jesenská, J. Haškovec, C. Huml)

            Pryč je vzájemná důvěra, soudržnost a pocity uspokojení z dobré spolupráce. Každý je náhle sám, bojuje o svou existenci a svou čest. Klade si otázku jak dál, zda vůbec dál. Rozhoduji se zůstat ve vedení, abych byl informován, Olda Kryštofek s tím souhlasí.

            Dne 23. ledna se schází opět stranická skupina, 19. II. 1970 již Vedení ČRP projednává a vypracovává „Postup pionýrských rad při budování jednotné a masové organizace dle usnesení 40. byra ÚV KSČ, 28. II. je již plénum ČRP zcela zmanipulováno, ale Vedení se raduje, jak teď s podporou stranických orgánů budou moci konečně zkvalitnit činnost a  výchovu pionýrů a jejich vedoucích.

            Ve Zprávě pro byro ÚV KSČ se hodnotí v lednu 1970 toto období činnosti ČRP takto: „Od listopadu 1968 do října 1969 v ní byla úplná absence podpory politiky strany. K žádnému významnému dokumentu strany v tomto období plénum ani Vedení ČRP jasné stanovisko na podporu stranických usnesení nepřijalo. Část okresních i krajských rad nesouhlasila s politickým kursem ČRP. O. Kryštofek a podstatná část členů Vedení však na pravicových názorech setrvávala, přes několikerá jednání, která byla vedena na půdě stranických orgánů. Je nutno vidět, že jednání stranické skupiny i pléna bylo značně obtížné a složité. O každé otázce docházelo ve stranické skupině k bojovému hlasování. Činnost O. Kryštofka nebyla označena pravým jménem, kritice nebyl podroben program Pionýra a nebyla dokončena potřebná kádrová řešení – odchod dalších členů z ČRP. Ještě po mimořádném plénu ČRP v říjnu 1969 procházel ve Vedení boj o rozhodné provádění politiky strany v organizaci. Pokud jde o nižší články, z 60ti písemných stanovisek okresních a krajských rad… Přehodnotily přijatá usnesení od srpna 1968, většina konstatovala, že nepřijala usnesení, která by po zvážení nových skutečností musela zrušit nebo odvolávat. Z informací o dopisu pionýrským pracovníkům, který vycházel ze zářijového pléna ÚV KSČ a byl projednáván v kolektivech pionýrských pracovníků vyplývá plná podpora a přihlášení se k posledním plénům ÚV KSČ a i určitá úleva, že ČRP začala tyto otázky řešit. I v Pionýru dochází k názorovému střetávání. Masa pionýrských pracovníků se zásadně hlásí k politické linii KSČ, v jednotlivých případech dochází k rozchodu s některými pionýrskými pracovníky, ať již na úrovni krajů, okresů a výjimečně i v kolektivech oddílových vedoucích.“

            K psychickému traumatu urážky a ponížení způsobenému našim dětem vpádem vojsk, o kterém hovořil na slavnostním shromáždění ke 40. výročí vzniku PO ČSM O. Kryštofek, přibyla schizofrenie z konfliktů a svědomí jejich vedoucích a dospělých přátel.

Nástupnická organizace PO SSM[xxii] se rozhodně distancovala od „revizionistických, pravicových a  antisocialistických sil“. Jejich nositele neváhala jmenovat a  odsuzovat již v referátu J. Varholíka na ustavující celostátní konferenci SSM[xxiii] 9. XI. 1970 a v dalších „dokumentech“ ÚV SSM[xxiv] (viz např. s. 12, 13, 15, 21, usnesení III. pléna ÚV SSM z 23. II. 1971[xxv]). Zároveň si však přisvojovala jejich myšlenky, práce a zkušenosti pedagogické i organizační povahy v oblasti metodiky pionýrské činnosti. Šlo o Z. Jesenskou, J. Haškovce, J. Pelikána, O. Kryštofka, L. Pechu, doc.dr. Ninu Dedekovou, J. Šturmu.

            Pokud jde o pedagogické problémy (problematika dětské organizace je též otázkou pedagogickou), na teoretické úrovni se s nimi pokusil vypořádat pan prof. Dr. M. Matušťák ve svém díle „Boj proti revisionismu v pedagogickej teorii a  výchovnej praxi,“ SNP Bratislava, II. vydání 1972. Na s. 82 se můžeme dočíst: „Likvidátorské snahy, (v PO, pozn. J. Š.) inšpirované skupinou liberálných radikálov na čele s Krištofkem a Šturmem, na Slovensku se nepresadili.“ Na s. 91 provádí kritiku Stanov a programu Pionýra, aby uzavřel: „Prvoradou povinnosťou je ideovo viesť pionierskych vedúcich v duchu zásad socialistickej pedagogiky.“

***

Nuže, kam pionýrská organizace dospěla po dvaceti letech uplatňování těchto rad by zasluhovalo zvláštní rozbor. Ideologické příčiny současného stavu naší společnosti a  mentality dětí a mládeže vedly nejen k převratu roku 1989, ale k hluboké krizi morálky, hodnot a společenských vztahů. Jedna velká kapitola našeho života, stále více již dějin, se uzavřela. Socialismus se zdá být mrtev, jeho ideje byly diskreditovány jeho stoupenci. Zdiskreditovala se i pedagogika dětských a  mládežnických organizací. Nebo jde „jen“ o morální krizi jejich představitelů?

            Odpověď na tyto otázky nedá automaticky život, ale usilovné hledání odpovědí a dialog mezi generacemi a všemi vrstvami naší společnosti. Zkušenosti jsou patrně nepřenosné a  někdy i těžko sdělitelné. Osobně jsem je vybilancoval v květnu roku 1970 do rozhodnutí nepožádat v rámci stranických prověrek o  obnovení svého členství v KSČ. Byl to malý, ale přece jen konkrétní krok na cestě k osvobození člověka a k mému polidštění, jak o tom rád hovoříval Olda Kryštofek.

Rád vstoupím do dialogu a odpovím na případné otázky nebo připomínky.

Prameny a použité materiály:

Zápisy s protokoly z vedení a plén ČRP, z konferencí

Bulletin Informátor

Dokumenty ÚV ČSM, RDMO, ÚV SSM

Pozvánky a osobní korespondence

Přílohy časopisu Pionýrská štafeta

Osobní archiv J. Šturmy

Jaroslav Šturma

Benešova tř. 1525

Hradec Králové 12

500 11

[1] Vydáním II. dílu publikace „Sílu nám dává strana“ MF Praha v r. 1982, s. 73, tento výrok již neplatí. IV. plénum ÚV ČSM bylo zkresleno a označeno za projevy pravicově oportunistických názorů.

 

Poznámky redakce, vysvětlivky

 

[i] SR – skupinová rada – dětský volený orgán pionýrské skupiny PO SSM; na jeho existenci jsou různé názory, přestože zajišťoval většinou ještě přiměřenou míru spoluúčasti dětí na rozhodování o dění na pionýrské skupině v řadě míst byla jeho funkce deformována a šlo o  instituci spíše dětem diktovanou vedením školy; práce, funkce a skutečné postavení SR velmi záleželo na skutečném postavení a práci vedoucího pionýrské skupiny

[ii] zařízení v Seči – šlo o Pionýrský tábor Seč, později proměněný na tzv. Ústřední politickou školu SSM; instituce mající rozsáhlé zázemí na břehu Sečské přehrady, kde se nacházela i (základní) škola. V tomto zařízení probíhaly tzv. Směny pionýrského aktivu, kterých se účastnily děti z celé ČSSR, kromě školní docházky tam probíhala i výměna zkušeností a předávaly se podněty k pionýrské činnosti – názory na tzv. Školu pionýrského aktivu byly opět velmi různé (jak od účastníků – dětí, tak pionýrských pracovníků PO SSM)

[iii] KSČ – Komunistická strana Československa

[iv] ČSM – Československý svaz mládeže, jednotná organizace dětí a mládeže, založený v r. 1949, vznikl ze čtyř subjektů: Svaz české mládeže, Zväz slovenskej mládeže, Zvaz mládeže Karpát, formálně zakončil svoji činnost v  r. 1969

[v] SSSR – Svaz sovětských socialistických republik, zkráceně Sovětský svaz, nástupnický stát tzv. carského Ruska, SSSR formálně vyhlášen v r. 1922, postupně se přetvářel, v roce 1991, kdy se rozpadl měl 15 států tvořících federaci, mezi nimi např. byly: Rusko, Ukrajina, Bělorusko, Gruzie,…; (nástupnický útvar SNS – Sdružení nezávislých států)

[vi] PO ČSM – Pionýrská organizace Československého svazu mládeže (1949-1968)

[vii] Stalin – Josif Vissarionovič Stalin (1879-1953), vl. jménem Džugašvili, dlouholetý nejvyšší představitel SSSR

[viii] ÚV KSČ – Ústřední výbor Komunistické strany Československa

[ix] A. Dubček – Alexander Dubček (1921-1992) slovenský politik, v letech 1968-69 1. tajemník KSČ, její nejvyšší představitel, lidský symbol tzv. Pražského jara, po r. 1989 se vrátil do aktivní politiky, např. 1990-1992 předseda Federálního shromáždění, tj. nejvyššího zákonodárného sboru

[x] PO VIL – Pionýrská organizace V. I. Lenina – pionýrská organizace působící v bývalém Sovětském svazu

[xi] ÚR PO ČSM – Ústřední rada Pionýrské organizace Československého svazu mládeže, vrcholný orgán PO ČSM, který tvořili dospělí pracující v PO ČSM; podřízený ovšem orgánům ČSM

[xii] ÚV ČSM – Ústřední výbor Československého svazu mládeže, vrcholný průběžně pracující orgán ČSM, podřízený pouze sjezdu ČSM

[xiii] „Poučení z krizového vývoje…“ – přesný název „Poučení z  krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“, dokument KSČ, který hodnotil události v  Československu v letech 1967-1970, odmítnutý v r. 1989

[xiv] zásadní programový dokument KSČ vytvořený na jaře 1968 rozsáhlými týmy odborníků (ze společenských či ekonomických věd), později (1970) prohlášený za nesprávný revizionistický dokument, odmítnutý a  kritizovaný

[xv] ČRP – viz předtím uvedeno: zkratka názvu Česká rada Pionýra, označení vrcholného voleného a průběžně pracujícího orgánu Pionýra, totožný název má i současný obdobný orgán nynějšího Pionýra, podléhající pouze konferenci (dnes výročnímu zasedání)

[xvi] dokumenty o registraci převzali představitelé Pionýra od (tehdejšího) ministra vnitra ČSSR Jana Pelnáře 21. října 1968, rozhodnutí MV ČSSR č.j.: NV-III/3-1993/68 bylo datováno 15.10. 1968, kterým byl podle ustanovení § 2 z.č.68/1951 Sb. o dobrovolných organizacích a  shromážděních schválen organizační řád (stanovy) dobrovolné organizace Pionýr s působností na území Čech, Moravy a Slezska se sídlem v Praze

[xvii] Národní fronta – cit.: „Národní fronta Čechů a Slováků, v níž jsou sdruženy společenské organizace, je politickým výrazem svazku pracujících měst a venkova, vedeného KSČ“ (viz Ústava ČSSR, čl. 6, z r. 1960), organizace existující v letech 1945-90, původně „klub“ šesti politických stran organizujících protifašistický odboj a reprezentujících politické představitele ČSR v  exilu při okupaci Československa fašisty, právně zakotvena poprvé v r. 1948 v Ústavě 9. května jako široké sdružení československých politických stran a  společenských organizací

[xviii] prozatímní instituce vzniklá v návaznosti na rozpad Československého svazu mládeže, později se z ní vytvořila v Čechách a na Moravě SODM – Sdružení organizací dětí a mládeže, v rámci celého Československa – FRDMO: Federální rada dětských a mládežnických organizací

[xix] KV ČSM – krajský výbor ČSM, organizační stupeň ČSM (dle tehdejšího krajského uspořádání ČSSR), který měl profesionální zaměstnance i volené orgány

[xx] Svaz mladých – posléze přejmenovaný na Leninský svaz mladých (LSM), nemající ovšem nic společného se Svazem mladých z r. 1990 a dále

[xxi] formálně vytvořený orgán v rámci KSČ, který měl být partnerem/protiváhou Komunistické straně Slovenska při řešení federalizace celého Československa v r. 1968; později zanikl, aniž by se jím připravovaná organizace na území Čech a Moravy opravdu utvořila, tím byla potvrzena asymetrie v rámci KSČ, federalizace proběhla pouze ve státních institucích (vlády, parlamentní instituce)

[xxii] PO SSM – Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže (1970-1990)

[xxiii] SSM – Socialistický svaz mládeže, jednotná organizace dětí a mládeže založená v r. 1970, (formálně) zakončila svoji činnost na Mimořádném sjezdu SSM v lednu r. 1990, na jejím základě vznikl Svaz mladých a ze svazku jednotné organizace byl uvolněn Pionýr

[xxiv] ÚV SSM – Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže, vrcholný průběžně pracující orgán SSM, podřízený pouze sjezdu SSM

[xxv] usnesení III. pléna ÚV SSM z 23. II. 1971 – text „Některé základní otázky vývoje dětského a mládežnického hnutí v Československu“, hodnotil vývoj ve sdružování dětí a mládeže v období 1968-1970, později v r. 1990 odmítnutý a zrušený, šlo o podobný dokument jako materiál KSČ „Poučení…“, viz poznámka xiii