Víte, že?

Vedoucí oddílu své dobrovolné práci v průměru věnuje čas odpovídající polovičnímu pracovnímu úvazku. A za to si zaslouží velký dík.

Umíte si zařádit?

Naše doba je moc živá. Už učitelé v mateřských školách se setkávají s dětmi, jejichž míra neklidu je povážlivě vysoká a k agresivnímu jednání nemají daleko. Nikdo není schopen říct, “kde se to v těch dětech jenom bere”. Poporodní mozková dysfunkce? Že by jich najednou bylo tolik? Vliv televize a reklamy? Pracovní vytížení rodičů? Málo povinností? Příliš organizovaný život příliš ambiciózními rodiči? Nulový respekt k autoritám? Ústup od tradičních výchovných principů? Nejspíš jedno s druhým.
Příčiny narůstající míry agrese u dětí asi nedokážeme nijak přesně definovat, každopádně ale můžeme označit jeden významný faktor – stres. Příčiny stresu jsou různorodé. Škola, rodiče a vztahy s nimi (nebo mezi nimi), pocit sociální izolace, problémy s láskou, kamarády, alkoholem, …Vnitřní neklid dětí není napohled zřejmý, i když může být velmi silně prožíván. Jeho nárůst často provázejí výrazná gesta, snížená kontrola emocí a nutnost “vybít se” pohybem. 
Do situací, kdy se prožívání dostává do rozporu s jednáním, se děti dostávají neustále. A neklid roste. Kapička se stéká ke kapičce, až ta poslední naroste obřích rozměrů a symbolický pohár přeteče… 
Obyčejný den v životě obyčejného kluka, dejme tomu šesťáka: Ráno se probudí a nejradši by si hodil párkrát na koš na skříni, než zas bude muset do školy. Jenže malá ségra je ještě v limbu. Spěchá do kuchyně, aby tátovi připomněl slib, že ho odpoledne vezme na fotbal. Jenže táta už je v práci. Pokusí se teda svoje nadšení z nadcházejícího zápasu vypovědět mámě dřív, než se jím zalkne – fakt se hróóózně těší. Jenomže máma ho v půlce věty utne a pošle ho, aby si vzal nějaké slušné kalhoty a je naprosto hluchá k tomu, že tyhle nosí rád. Takže se už mírně uraženě odplouží do pokoje převlíknout (hodí si na koš a probudí ségru, která pochopitelně začne řvát…) a radši rychle zmizí, než si máma vymyslí ještě něco dalšího.
V tramvaji mu vynadá pán v letech rovnou od dveří, ještě než má vůbec možnost pustit ho sednout. Celou cestu navíc ten pán mrmlá, jak jsou ty dnešní děti hlučné. Takže je náš kluk radši zticha a jen vrhá na kamarády otrávené pohledy. Ve škole se ještě před začátkem vyučování snaží vybít přebytek energie honičkou a přátelskou pranicí s kamarádem, jenomže učitelce se to pochopitelně nezdá a žádá si žákovskou knížku… 
A tak bychom mohli pokračovat až do večera. “Upustit páru” není obyčejně nic jednoduchého, pokud za to člověk nechce být trestán. A při tom sedět půl dne na židli a mlčet není pro takového klučinu vůbec přirozené. Takže se neklid hromadí a nakonec nevyhnutelně dojde k výbuchu. Často bohužel na zcela nevhodném místě, což vlastně v konečném důsledku vede k další nespokojenosti špunta i lidí kolem.
Všichni si asi umíme představit, co dokáže takové dítě těsně před výbuchem udělat s oddílovou schůzkou. Nepochybuji ani v nejmenším o tom, že se vám to stalo už mockrát. Perfektně připravená schůzka se nakonec vůbec nevydařila, protože děti (v lepším případě jen jedno nebo dvě) byly prostě k neuklidnění. Nikdo neposlouchal pravidla, takže báječná hra, nad jejíž přípravou jste strávili skoro celou noc, vyšuměla do prázdna. Udržet pozornost dětí byl úkol nadlidský, když se vám podařilo usadit a umlčet jedno, “rozhodilo” skupinu dalším “výstupem” druhé… 
Je jasné, že “přežít” takovou schůzku je problém. A to nejen pro vedoucího, ale i pro dětský kolektiv. Naučit se společně takovou situaci zvládnout je nezbytné pro pohodové klima v oddíle, pro to, aby lidičkové z klubovny odcházeli s úsměvem na rtech a ne s pocitem marnosti a v hlavě s otázkou, jestli jim to vůbec stojí za to… A tak se velikým obloukem dostáváme znovu úplně na začátek našich představ o Oáze – jen těžko se nám podaří přilákat do oddílu děti s jakýmkoli handicapem, pokud budou mít pocit, že se procházejí po hřebenu kráteru sopky. 
Takže jak na to? Nabízíme pár nápadů, jak upustit páru organizovaně – pár her na řízené uvolnění agrese. Zda jsou na místě právě takové hry, nebo zda v dané situaci pomůže spíš klidný rozhovor, to závisí na charakteru problému a je to plně na úvaze vedoucího. Variantou jsou samozřejmě i hry psychologické, které děti vedou k formulování toho, co v sobě “dusí”. Ale i pro tyto hry si většinou musíme připravit pole. 
Jsme-li s dětmi venku, je to jednodušší. Pohybové hry, úpolovky a honičky dokáží mnoho. Ale i v uzavřeném prostoru klubovny, když venku padají trakaře, se dá leccos vymyslet.

HRY:

NÁLADOMĚR
Jednoduchá a rychlá hra do úvodu schůzky, která nám pomůže zjistit aktuální náladu (nebo hladinu energie) ve skupině. Každý si představí, že má před sebou veliký teploměr se stupnicí od nuly do desítky. Nula je přitom u země a desítka tam, kam každý dosáhne nejvýš (případně se dají použít tabulky s čísly jako při hodnocení tanečních soutěží). Na povel vedoucího zavřou všichni hráči stojící v kruhu oči a zvednou ruku tak vysoko, jak se právě cítí. Pak všichni oči otevřou a zjišťují, jak je na tom nálada skupiny. Může následovat diskuse na téma proč a kvůli čemu.

HONIČKY Staré známé jednoduché hry, které se dají zahrát téměř kdekoli. Není ztráta času jim věnovat pár minut v úvodu. Děti se při nich “vyřádí” a často jsou pak schopny mnohem lépe vnímat pravidla nějaké složitější hry. Pokud máte pocit, že “na babu” je příliš fádní, zkuste si vymyslet jakékoli pravidlo, které hru ozvláštní. Např.:

  • Lavinová – hra se nepředává, ale rozmnožuje – kdo ji dostal, dá ji dvěma dalším a ti zase dalším. Nutný je dostatečný počet hráčů a dostatečný prostor.
  • Anglická – Každý se rukou a někdy i nohou drží za všechna místa, kam byl při předání baby plácnut. Kdo již nemůže pokračovat ve hře, odstupuje a babu má ten, kdo mu ji dal.
  • Křížová – Když někdo přeběhne mezi babou a honěným, baba musí hned začít honit jeho.
  • Loktovka – Každý se snaží pochytat (jen dotyk) co nejvíce loktů ostatních, to znamená, že všichni mají babu a jsou honěnými zároveň. Po uplynutí časového limitu vedoucí hru přeruší a hráči hlásí počet ulovených loktů (kolen, palců, …)
  • Dvojice – Babu má vždy celá dvojice. Oba hráči se drží za ruce, mohou přitom stát i v protisměru. Opatrně!

A tak podobně.

BOUŘKA
Hra vhodná pro uvolnění přebytečné energie. Vedoucí hry sugestivně líčí, jak přichází bouřka: Zvedl se vítr, nebe potemnělo a na kamenitou cestu dopadly první kapky deště. Zprvu jen pár, ale déšť postupně sílí až lije jako z konve. Oblohu najednou rozřízl blesk a hned po něm zaburácel hrom! … Hráči ilustrují zvuky údery prstů, pěstí, dupotem, výkřiky. Jak se stupňuje intenzita deště, stupňuje se i síla a hlasitost “doprovodu”. Záleží na vedoucím hry, jak dlouho dokáže líčit situaci od prvních kapek přes průtrž mračen až k okamžiku, kdy se nad umytým světem zase vyklube sluníčko.

JEDNÍM DECHEM
Všichni se ve stejném okamžiku maximálně nadechnou. Na znamení začnou všichni mluvit a nepřestávají, dokud jim stačí dech. Mohou říkat naprosto cokoli, rozhodující je, kdo vydrží s dechem nejdéle.

STUPŇOVANÁ
Další z rodinky bláznivých her, při které se děti mohou po chuti vykřičet. Přijde k dobru když venku trvale prší a děti jsou divoké. Dlaně vedoucího představují stupnici hlasitosti, na kterou děti reagují dohodnutým zvukem. Jsou-li dlaně u sebe, není slyšet téměř nic. Jak se od sebe dlaně vzdalují, intenzita zvuku stoupá až k maximu při úplném rozpažení. Vedoucí vzdálenost dlaní nečekaně mění, střídá rychlost i směr změny.

RYBÁŘSKÁ LATINA
Hra podobná té předchozí. “Chytili jsme takovouhle rybu!” říká postupně jeden rybář po kruhu dalšímu. Ukazuje mu přitom velikost ryby vzdáleností dlaní. Začínáme u malé rybičky a slabého hlasu. Jak ryba od hráče k hráči roste, sílí i hlasový projev, výraz a gesta. Když už délka rukou a hlas nestačí, začneme zase ubírat. Můžete hrát i za pohybu, například ukazovat, že jste “viděli táááákového medvěda” vzdáleností dlaně od podlahy. Hráči se při hře procházejí a zážitek o setkání s mdvědem si sdělují na potkání.

HUDBA A EMOCE
K této ventilační hře budou potřeba hudební nástroje, ale můžeme je nahradit čímkoli, co vydává zvuk – chřestidla, bubínky, lahve s hrachem nebo pískem, lžíce, pokličky, … Vedoucí hry požádá hráče, aby Vybubnovali (nebo vyjádřili jiným zvukem) svůj hněv, strach, zklamání, netrpělivost. Děti emoce hrou nejen vyjadřují, ale určitým způsobem je i dostávají pod kontrolu a částečně se jich zbavují. Důležité je nechat hru doběhnout do konce, i když je to často o uši. Mají-li hráči chuť, mohou po doznění mluvit o svých pocitech a dojmech.

TEPLOMĚR
Všichni se často dostáváme do situace, kdy máme něco na srdci, ale na jazyk už to nedoběhne. Tato hra nabízí čas a prostor prto sdělení, ke kterým děti jindy třeba nenajdou odvahu. Hráči sedí v kruhu a vedoucí hry vezme do ruky zvonek a hodinky, Zazvoní a hlásí: “Otevírám krabičku Ocenění a pochvaly !” V následujících pěti minutách má kdokoli příležitost pochválit kteréhokoli z hráčů, vedoucího, i sám sebe. Pochvala by měla být adresná a pochválený by měl příjem potvrdit, třeba poděkováním. Po uplynutí časového limitu vedoucí krabičku se zazvoněním zase zavře a otevře jinou, například Stížnosti, Obavy, Záhady nebo Sny, přání a naděje. Nebo jakoukoli jinou. Občasné ticho ba měl vedoucí ponechat bez přerušování, děti se v něm rozmýšlejí a odhodlávají. Stejně důležité jako si hru zahrát je sednout si po jejím ukončení a sdílet dojmy, pocity a nápady, které hráči během hry měli. Spontánní vyjádření pocitů předpokládá bezpečný prostor bez ironie a zesměšňování, je při něm potřeba respektovat určitá pravidla.

NEDOROZUMĚNÍ
Promluvíme si s dětmi o nedorozumění mezi lidmi, o tom, jak vzniká a jaké může mít důsledky. Ke způsobům, jak manipulovat druhými, patří záměrné nedorozumění, které se řadí mezi projevy možné agrese. Záměrné nedorozumění lze dětem demonstrovat na příkladě předstírané hluchoty hajného v pohádce O perníkové chaloupce. Hráči ve dvojicích sehrají situaci, kdy jeden z nich vyvolává konflikt účelovým blokováním domluvy:
A: Mohl bys prosím umýt nádobí? 
B: – 
A: Tak mohl bys umýt to nádobí? 
B: Kdo, já? 
A: Ano, tebe se ptám, jestli bys mohl umýt nádobí! 
B: Cože?! 
A: Ná-do-bíííí! 
B: Zlobí? Kdo tu koho zlobí?! 
Jak hovor pokračuje, roste mezi postavami napětí. Závěr necháme na rozhodnutí dvojice. V rozhovoru po ukončení hry mluvíme o pocitech ze hry a o tom, jak je to nepříjemné, když se s někým nelze domluvit.

NĚMÍ MALÍŘI
Hra, která bude více vyhovovat dětem, které se raději vyjadřují s pastelkou v ruce. Existuje pochopitelně spousta variant, které buď mohou simulovat konfliktní situaci nebo naopak nutnost spolupráce.

  • Dvojici dětí dáme jednu čtvrtku papíru a hromadu pastelek. Každé dítě pak dostane vlastní zadání, co má na papír nakreslit, nesmí si ho navzájem sdělit. Zadáváme protikladná témata jako světlo – tma, výška – hloubka, velký – malý a podobně. Bývá zajímavé sledovat, jak se kdo snaží využít prostor papíru, kdo přenechá většinu “soupeři” jen aby se vyhnul konfliktu a kdo naopak svým projevem válcuje druhého hlava nehlava. Rozprava o pocitech na konci hry je nezbytná.
  • Dvojici nebo skupině opět dáme jen jeden papír. Tentokrát téma nezadáváme. Děti ale nesmí vůbec mluvit ani se jakkoli domlouvat. Každý může na papír kreslit co chce
  • záleží na dětech, jestli se pokusí vytvořit společné dílo, nebo jestli si každý kreslí ve svém růžku. Hra opět předpokládá povídání v závěru.
  • Dvojice dětí dostane jeden papír, jednu tužku a společné téma. Tužku drží oba, každý jednou rukou. Je daný limit, ve kterém mají zadané téma namalovat. Opět to na konci předpokládá rozhovor o tom, jaké pocity děti měly, kdo určoval tempo a směr tahu tužky, případně volil barva a kdo se jen nechal vést.